⟨ VERANDA ⟩ Blog Dlouhé punčochy

Knihy Davida Böhma, ať jeho autorské, tak ty, na kterých se podílí jako ilustrátor, jsou pro mě vizuálním potěšením. Jeho nová kniha o čase bude bavit ty, kdo rádi listují stránkami tam a zpátky, začítají se náhodně a znovu se vracejí k tomu, co na první dobrou „nesecvaklo“.

„Obyčejný“ Míša z posledního patra paneláku se v sedmi „obyčejných“ příhodách seznamuje s limi, kteří se od něj a jeho rodiny liší a zjišťuje, že se někdy od představ ostatních liší i on sám. Učí se, že není důležité, abychom byli všichni stejní, ale abychom se k sobě chovali se stejným respektem.

Tahle nenápadná knížečka má moc přenést vás zpátky do bezstarostného dětství, takový je Taras Prochasko zručný spisovatel.

Máma - ob. matka, biologický nebo sociální samičí rodič dítěte / Máma je všechno ∗ První význam slova máma byste našli v klasickém výkladovém slovníku, druhý pak ve „Výkladovém slovníku“ Olgy Stehlíkové. Už na tomto jednom příkladě vám bude jasné, v čem je ten Olžin speciální.

Kniha „100 dětí“ s podtitulem „Jak se nám žije na světě“ si mě získala svým nápadem. Dlouholetý vědecký redaktor týdeníku Die Zeit Christoph Drösser nás v ní zve do pomyslné vesnice čítající 100 dětí, zástupců těch skutečných dvou miliard lidí mladších patnácti let, co jich na světě je.

Některé knihy ze mě po pár stránkách sloupnou posledních 30 let a dál už je nečte vybíravá knihkupkyně, ale malá holka, která tam uvnitř pořád ještě je. Jak já jsem té nešťastné Ině rozumněla!

Co je to řeka?, zeptá se dívka babičky. Řeka je nit, pustí se do vyprávění babička a modrou nití při něm vyšívá plátěný ubrus. Řeka je nit spojující lidi napříč prostorem a časem, řeka je cesta, domov, místo setkání, vzpomínka, tajemství, vůně, odraz, oceán…

Na novinku Ewalda Arenze Velké léto jsem se těšila - jeho předchozí knihu Staré odrůdy mám stále v živé paměti jako čtenářský zážitek. I když jsem předpokládala, že ani v tomto případě nepůjde o lehce stravitelné young adult čtivo, neubránila jsem se na prvních desítkách stran pochybám, jestli laťka tentokrát neleží až příliš vysoko.

Šestnáctistránkové pohádkové vyprávění je příběhem malého děvčátka, vstupujícího i přes zákazy do jednobarevného světa žlutého, červeného a modrého, kde odemyká jejich brány, aby dovnitř vpustila i ostatní barvy a nový svět tak mohl být pestřejší a radostnější. „A teď měl svět tolik barev že to nešlo ani spočítat A nikdy už to spočítat nepůjde.“

Liv Strömquist se ve svých komiksových esejích ráda věnuje provokativním tématům - tentokrát zkoumá zaujetí naší společnosti krásou a vzhledem a popisuje, jak nás toto zaujetí mnohdy hraničící s posedlostí odcizuje sobě samým.

Nová populárně naučná kniha o designu je sama po všech stránkách vydařeným designovým kouskem. Na první pohled upoutá výraznou obálkou Davida Böhma a propracovanými ilustracemi Jiřího Franty.

„Konečně jsem dorazila do Malmö. Z Nyköpingu jsem jela stopem, nabrali mě pankáči ve starém Volkswagenu. Za chvíli jsem i já smrděla po cigaretách a psích chlupech.'