Dovolím si tentokrát vyhnout se popisování děje. Nesvedla bych vystihnout jednotlivé příběhy tak, jak bych chtěla – rozehrávají ve mně něco, co se mi těžko převádí do slov. Napíšu jen, že Lispector byla od mala fascinována zvířaty a že právě ta zde hrají hlavní roli. Ráda vás ale pozvu, abyste nahlédli do života a uvažování Clarice Lispector, protože právě tam se dá najít něco z toho, co dělá její psaní tak přitažlivě zvláštním. Šárka Grauová, která Králíka skvěle převedla do češtiny, to na letošním Tabooku vyjádřila trefně: Lispector psala „jako by šlo o život" a také „soudržně divně".
Clarice si vymýšlela příběhy už jako dítě, ještě dřív, než uměla číst a psát. Ve třiadvaceti letech debutovala románem Blízko divokého srdce (1943), který zaujal svou pozorností k vnitřnímu prožívání, otázkám a pocitům spíše než k tradičně vystavěnému ději. Podobný zájem o to, co se odehrává uvnitř, najdeme i v jejích knihách pro děti. První z nich, Záhada myslícího králíka, vznikla spontánně na přání jejího syna: „Proč píšeš jen knihy pro dospělé? Žádnou pro děti?" Chtěl příběh hned, a tak Lispector vytáhla z psacího stroje papír s rozepsaným románem a začala.
Stejně jako v románech pro dospělé se Lispector ani v příbězích věnovaných dětem neřídí pevnou logikou. Všechno nemusí být vysvětleno a nic nemusí vést k jediné správné odpovědi. Dětem podle ní není třeba předávat hotová ponaučení. (Och!) Lispector věřila v sílu dětské představivosti a v dítě jako rovnocenného partnera. A věřila také dospělým, že nebudou s dětmi knihy „jen" číst, ale budou se nad nimi bavit, diskutovat, domýšlet...
Pokud máte v literatuře rádi všechno vyjádřené, vysvětlené (a je to tak naprosto v pořádku), asi vás tyhle příběhy úplně neosloví. Pokud si užíváte, když vám autor nechá prostor, abyste si význam příběhu dotvořili sami, Lispector vám ho dá vrchovatě. A ještě k tomu přidá něco trochu podivného i podivuhodného. Něco, kvůli čemu budete mít chuť knížku po dočtení zase otevřít. Podruhé, potřetí...
Možná se teď ptáte: „Pro jak staré děti knížka je?"
A Clarice by vám možná odpověděla: „Ty jsi dospělý, tak se zeptej dětí."
Já k tomu jen dodám, že Záhada myslícího králíka se dodnes čte v brazilských školách.
A kdo se vlastně skrývá za pseudonymem Edward Louka? Jeho ilustrace mě moc baví. K příběhům parádně sedí a násobí jejich neobyčejnou, místy těžkou, v základu ale rozvernou atmosféru. Ostatně celá knížka je krásně zpracovaná, přesně tak, jak to u Baobabu bývá dobrým zvykem. Je radost ji nejen číst, ale i držet v ruce.
Rozhovor s Clarice Lispector v týdeníku The New Yorker.
Clarice Lispectorová: Záhada myslícího králíka / Baobab, 2026
Ilustrace: Edward Louka / Překlad: Šárka Grauová
