Když jsem ji po letech znovu otevřela, překvapilo mě, jak jde bez okolků rovnou k věci: „Kdysi dávno se země zkazila. Žily tu stvůry a jedová zvířata. Také lidé byli zlí, prali se a zabíjeli."
Zjednodušený text starozákonního příběhu je ručně vepsán do syrových ilustrací hýřících energií a barvami, jakoby vypravěč mohutně gestikuloval a více než slova používal právě obrazy. A skutečně: „Ilustrace je osvětlení slova obrazem, můj postup je opačný, spíš osvětluju ilustraci textem," komentuje autorka svůj přístup v recenzi knihy Kráva Říčanová na iLiteratura.cz.
Přemýšlím, proč jsme si tuto obrazovou knihu s dcerou tenkrát tolik oblíbily. Nevyrostla jsem v křesťanské tradici, u příběhu mě tedy oslovuje hlavně jeho univerzální mytologický, až pohádkový rozměr; to, jak si naši předkové vysvětlovali svět a události v něm - zajímavé je, že podobný motiv potopy jako božího trestu, lodi a vyvoleného zachránce měly i posvátné příběhy jiných dávných kultur.
Zároveň zde ještě více než u jiných bilderbuchů platí, že je to taková domácí galerie výtvarného umění, která má otevřeno kdykoli a sídlí střídavě u vás na gauči nebo v posteli. Rozvíjet a zaměstnávat svou představivost potřebujeme všichni bez rozdílu věku a velkoformátovými malbami Terezy Říčanové se můžeme nechat překvapovat, okouzlovat, rozrušovat, odpuzovat, inspirovat, znejisťovat i proměňovat.
Z pohledu malého dítěte je nejspíš lákavé opakovaně podnikat tuto napínavou cestu v bezpečí domova a ve společnosti někoho blízkého, hlavně když je spoleh na to, že vody nakonec vždycky opadnou, objeví se duha a s ní i slib: „... už nikdy zemi kvůli člověku nezničím." Z příběhu se dá vlastně vyčíst i symbolické enviromentální varování před důsledky lidského konání, které překročí únosnou mez, což mě před patnácti lety nenapadalo, ale s nynějším vědomím probíhajících klimatických změn se ta myšlenka nedá tak snadno odbýt...
Tereza Říčanová: Noemova archa / Baobab, 2026
