Spolu s dívkou Elizou se ocitáme v zoufalé situaci na útěku. „A tak je tady, u moře. Bez peněz, bez jídla. S hladovým bráškou, co natahuje moldánky.“ Díky flashbackům, které do vyprávění záhy vstupují, nám ale dochází, že pokažené to bylo už dávno, dávno před tím. Příběh se v promyšlené kompozici odvíjí jakoby dopředu i zpátky zároveň, přesto se čtenář ve skocích časem a prostorem neztrácí.
Pomáhá tomu i výjimečné vizuální zpracování, nejen překrásné a nápadité, ale i funkční - kniha je přehledně členěna na části a kapitoly, kurzíva odlišuje vzpomínky a vnitřní úvahy. Ilustrátor Jindřich Janíček a grafik Juraj Horváth dodali Cvrčkovi za pomoci pouhých tří barev výraz a stylizaci, jež pro mě předčily grafickou podobu původního vydání s vlastními ilustracemi autorky.
„Přímou čarou vpřed" je refrén, jenž v knize zaznívá opakovaně. Má vždy lehce posunutý význam na škále mezi odvahou a bezohledností, záleží na tom, která z postav ho vysloví. A že jich tu je! James Tiberius Tacker, tatínek a železniční magnát budující dravě své impérium až do chvíle, kdy se po smrti své ženy znovu zamiluje. Uhrančivá Holubička, budoucí macecha, beze studu využívá temné stránky ženské síly, protože s podobnými "alfa samci" účinně manipulují a cílevědomě tvaruje jeho impérium do podoby sobě vlastní.
Pět bratrů, otcova pýcha a budoucí dědicové, kteří však o dědění majetku a povinností až tak nestojí, ale žádný strach, tohoto břemene je Holubička brzy šikovně zbaví. Jejich sestra Eliza, která bojuje kromě jiného i se svým dobrým dívčím vychováním, protože jí překáží a prozrazuje ji, když se v přestrojení snaží dostat na loď a zachránit je: „Musí mluvit jinak. Hlasitěji a naštvaněji. Neusmívat se ani vlídně nepokyvovat, prostě si věci nárokovat."
A pak je tu Cvrček, nejmladší a nejslabší ze sourozenců, nepřijímaný, neviděný, nacházející zastání jen u Elizy, jež se o něj místy oddaně, místy neurvale stará. Ale i pro něj přijde čas postavit se na vlastní nohy, pro příznivý vývoj událostí se to v určitou chvíli stane nezbytné: „Nemůžeš se pořád jen schovávat, Cvrčíčku. ... Tak to šlo dlouhou dobu, ale teď už ne."
Autorka všechny pečlivě modeluje z mnoha vrstev a stínů a do reality přidává navíc špetku magie. Jestli si v Lampičce pohrála s Andersenovou Malou mořskou vílou, tady se objevují motivy jiné jeho pohádky Divoké labutě. Používá bohatý jazyk rozvíjející slovní zásobu, méně obvyklá nebo trochu zastaralá slova ale používá s citem a lehkostí. Překlad Magdy de Bruin Hüblové dokázal tuto poetiku přenést i do češtiny.
Zmínit musím také vnitřní monology nebo spíše dialogy, díky nimž nahlédnete postavám přímo do hlavy. Eliza se často radí s pohřešovanými bratry, jejichž jména si za poslední peníze nechala vytetovat na nohu; co mě ale vždy spolehlivě rozesmálo, byly rozmluvy postarší slečny učitelky Amálie s Ježíšem, všudypřítomným soudcem všech jejích činů. Většinou si notují: „... ono se jen málo stvoření vydařilo tak jako vy, slečno učitelko.“
Upjatou Amálii jsme potkali už v Lampičce. Tam její rigidnost působila jen samé potíže, v Cvrčkovi dostává prostor svá přesvědčení přehodnotit a její spořádaná povaha pomůže v klíčovém momentu dotáhnou věci do konce. Pozorní čtenáři najdou v textu více spojení se světem vytvořeným předcházející knihou, ať už je to bývalá admirálova loď Excelsior, hokynářství Rozenhoutových nebo Nick, tajuplný pomalý zahradník, který se v obou příbězích objevuje jen tehdy, když ho člověk nehledá a vždycky ví, jak dál. Jako taková personifikovaná intuice nasměruje Elizu hledající bratry k Bílým útesům, místu zaslíbenému všem těm, co nepasují do obvyklých představ...
Cvrček je intenzivní čtení, v podpalubí ale převáží náklad životní moudrosti. Možná se u někoho objeví pochyby, jestli jsou podobně silné knihy vlastně vůbec psány pro děti, v Punčoše je ale nesdílíme. Líbí se mi, co píše Sogrid Nunez v knize Čím si procházíš: „Kdo ví líp než dítě, co znamená být vydáno napospas skrytým a tyranským silám a že se může stát absolutně cokoliv, i sebedivnějšího, sebelepšího nebo sebehoršího."
Ano, až reportážní popisy spolu s naléhavými dialogy a živými detaily vzbuzují emoce, zvlášť u citlivějších typů. Naše 12-letá to zabalila u třetí kapitoly s tím, že se o postavy příliš bojí. Nabídla jsem předčítání a za chvíli už se ozývalo netrpělivé Čti dál! 15-letá Cvrčka spořádala na posezení a můj dotaz, jak to vidí ona, jen rychle odbyla, abych ji nezdržovala od dočtení: Je to víc smutné než děsivé.
Shodly jsme se pak, že člověk by chtěl Elizu a Cvrčka ochránit, oba jsou tak křehcí a v napínavém příběhu to s nimi mnohokrát nevypadá dobře. A přesto zvítězí. Nad okolnostmi, nad sebou, nad minulostí, nad očekáváním. Příběh je báječně mnohoznačný, každému se vlastně nakonec dostane toho, po čem tak usilovně touží, což může být ta největší odměna nebo trest. Výhrou se stává i ztráta - nevysvobodila Eliza kromě bratrů hlavně sama sebe ze života, ke kterému byla předurčena? Kde nastrojená seděla mezi hosty svého otce, snažila se usmívat, nezívat a jen čekala na svolení odejít…
Annet Schaap: Cvrček / Baobab, 2026
Ilustrace: Jindřich Janíček / Překlad: Magda de Bruin Hüblová
