Výchozí bod příběhu bohužel není příliš těžké si představit - v blíže neurčené nedaleké budoucnosti se zlomku lidské populace podařilo opustit Zemi, jež bude následující stovky let neobyvatelná a nyní se už druhý rok nachází v provizoriu na Marsu.
Naším průvodcem je Lani, mladší bratr dospívající Ily, zpěvačky a miláčka 60 miliónů pozemšťanů sledujících těsně před nenadálým odletem soutěž Pop-star. Na Marsu však bez své kytary zpívat odmítá, i když by to tolika lidem zvedlo morálku. Náladu jim zvedá aspoň Lani, který se svými přáteli natáčí videa vtipně komentující novou realitu. „Umřít je snadný. Humor je dřina,“ oceňují mnozí jejich snahu.
Život na stanici totiž začíná narážet na své limity - potravinové nepokoje utlumí až nedostatek kyslíku způsobený dosluhujícími upravovači vzduchu. Nabídka azylu na planetě Čúmm tak přichází v nejvyšší čas - i když by to znamenalo nastěhovat se k dalším čtyřem národům Žuriů, Kriků, Ororů a Nugů, jejichž představitelé by klidně mohli hrát hlavní roli ve Vetřelci.
Menší část uprchlíků - mezi nimi i Laniho rodina - se přesto naloží na dvacet let do biosuspenze a na palubě raketoplánu se vydává na cestu do daleké sluneční soustavy... aby po probuzení v cíli zjistili, že u mimozemšťanů se mezitím změnila vláda a pozvání si rozmysleli. Lidská rasa je příliš násilnická a emocionální a její přítomnost by ohrozila mír.
Situace je zoufalá - na cestu zpět schází palivo, není kam jinam jít. Po vyjednávání vláda svolí ke zkušebnímu vstupu jedné lidské reprodukční jednotky. Hádáte správně, ke zděšení Ily je to jejich rodina. A důvodem je hlavně ona, v původním pozvání totiž mimozemšťané projevovali výrazný zájem právě o lidskou hudbu. Dobrodružná mise pod zeleným nebem pro Laniho, Illu a jejich rodiče může začít.
Cílem je přesvědčit všechny o neškodnosti a budoucím přínosu lidstva. Prozradím vám, že se jim azyl pro lidi ve velkolepém finále nakonec získat podaří, ale předchází tomu mnoho napínavých zvratů i otázek, na které musí nepříjemné odpovědi hledat nově příchozí i starousedlíci.
Proč se vláda tolik bojí emocí, že je raději jako toxické zakáže a zároveň je státní vysílání způsobem, jakým lidi zobrazuje, vyvolává? Kam zmizel národ Nugů? Co se stane, když se Lanimu podaří místní ilegálně rozesmát? A co až Ila konečně zazpívá...?
Kniha je i přes temnější podtóny čtivá, zábavná a přináší naději. Vybízí k nacházení paralel v našem světě a přemýšlení o společnostech, ve kterých „panuje jednomyslná shoda“, ale někteří si potichu myslí něco jiného, o schopnosti médií utvářet veřejné mínění, o síle emocí, o moci hudby a umění vůbec.
Až na - přiměřeně věku - depresivní Illu čelí hlavní postavy výzvám s nadhledem a humorem, což je pro život na kterékoliv planetě nakonec ten nejlepší recept:
„My to zvládneme. Potřebujeme jen odvahu. A odvaha neznamená, že budeme strach ignorovat. Znamená, že ho překonáme. Ano?“
„Já nemám strach,“ řeknu. „Panuje jednomyslná shoda, že nemám vůbec strach, lidská matko mami.“
Máma na mě mrkne. „Někteří z nás si myslí, že máš strach, lidské dítě Lani.“
„Panuje jednomyslná shoda, že toto není pravda. Nevydávám pach strachu. Mám jenom hrozné prdy.“
Geff Rodkey: UfONI / Albatros, 2021
Překlad: Sára Foitová
