Zastaví se na kus skřítkovské řeči u kraviček a koníka, slepičkám dosype zrní a pejskovi přistele o něco víc slámy, aby mu nebyla zima. Dělá to tak už stovky let, aniž by ho někdo kdy spatřil. Ráno po něm zůstanou jen drobné stopy ve sněhu.
A to je celé. Tak málo někdy stačí na literární klenot. Chtělo by se napsat literární klenot Astrid Lindgrenové, protože tomte čili domácí skřítek, klasická postava severského folklóru, tu ožívá právě jejími slovy. Ale sílu některých knih podobně jako u řek tvoří i jejich přítoky, takové větší či menší potůčky kreativity a péče dalších lidí, bez nichž by to k nám tak pěkně nedoteklo. Vezmeme to pěkně od pramene.
Skřítka hospodáře s červenou čapkou a dlouhým bílým vousem potkáváme už v roce 1881 v básni švédského spisovatele Viktor Rydberga. V roce 1961 na objednávku německého nakladatele příběh převypráví Astrid Lindgren.
Veledůležitý přítok, možná přímo kongeniální soutok nastává o nějakých dalších padesát let později, kdy povídku nově ilustruje Kitty Crowther, tehdejší čerstvá držitelka prestižního ocenění ALMA (Astrid Lindgren Memorial Award). Její cit pro nevyřčené dodává celku hloubku mrazivé úplňkové noci a tomtemu tvář odvěkého laskavého ochránce domu a spících.
Tahle krása nám nyní tak pěkně zurčí i v češtině díky překladu Marie Voslářové, který zvlášť při předčítání něčím připomíná dávnou ukolébavku. Chtěla bych zmínit i proudy skryté obvykle v tiráži, redakci Štěpánky Paškové a sazbu Veroniky Kopečkové, to jsou jména, kterých si ve spojení s pečlivě připravenými knihami všímáme opakovaně.
Nechte se tedy tichou skřítkovskou řečí ukolébat do hlubokého spánku, nemusíte se ničeho bát, tomte zatím všechno ohlídá a jestli se mu chcete nějak odvděčit, můžete mu stejně jako ve Švédsku na Štědrý den připravit ven za dveře kaši s máslem.
Astrid Lindgrenová, Kitty Crowther: Skřítek je vzhůru / Albatros, 2025
Překlad: Marie Voslářová
