Andrea z nalezených i darovaných pokladů skládá a dokresluje trojrozměrné obrazy – asambláže. Jejich nápaditost a poetičnost oslovila básníka Petra Borkovce. Při zkoumání obrazů si vzpomněl na starý sešit s diktáty z roku 1933, který kdysi našel v domě, kde žil.
„Napadlo mě, že jak asambláže, tak diktáty jsou skrumáže, tlačenice, lepenice, skládky a nečekaná setkání vzdálených věcí. A že v obrazech i diktátech se znovu setkávají úplnou náhodou i naprosto zákonitě: jednou je zákonem fantazie výtvarníka. Ve druhém případě všemu vládne výuka pravopisu, mluvnická obtížnost, která k sobě bez ladu a skladu přitáhne ledacos."
A tak tu máme knihu Diktáty. Petr Borkovec se nejprve zadíval na obraz – a pak znovu a znovu pročítal školní diktáty, dokud nenarazil na větu, která se mu s obrazem, nebo spíš s nějakým jeho detailem, propojila. Tu si přepsal a dál už pokračoval po svém. Vznikl tím jedinečný prostor, kde se obraz a slovo vzájemně doplňují, posouvají i překvapují. Pohybuji se tu ráda. Našlapuji někdy tiše, v dojetí, jindy s hlasitým smíchem.
Borkovcovy verše, i když jsou určené dětem, se nedrží zaběhnutých kolejí jednoduchých rýmovaček ani snadných point. Jsou plné nečekaných obrazů a skrytých významů. Poezie pro děti nemusí být srozumitelná do posledního slova, aby měla smysl. Podle mě je důležitější, co v nás po čtení zůstane – emoce, pocit, myšlenka – než naše, někdy navíc jen domnělé, pochopení. Na „co tím chtěl básník říci" se snad už ani ve školách tolik nehraje.
Mnoho nakladatelství se vydávání složitější poezie pro děti vyhýbá. Trefně to Petr Borkovec glosuje v povídce Ante meridiem ze sbírky Nějaká Cécile a jiné: „Dopoledne bylo chudé na zážitky. Po ránu psal básně pro děti, za které dostává celkem dobře zaplaceno. Práce se mu nedařila. Ať se namáhal, jak se namáhal, jeho básně pro děti vyznívaly smutně, příliš smutně na to, aby se líbily redaktorům literatury určené dětem, kteří rozhodují o tom, jestli se jeho básně budou, nebo nebudou dětem líbit."
Naštěstí tu máme nakladatele, kteří se experimentů nebojí a děti nepodceňují. František Havlůj a jeho Běžíliška vydává jen několik knih ročně – ale s pečlivostí, pozorností a důvěrou v čtenáře. Diktáty jsou právě takovou knihou – uměleckým objektem, který stojí za to ohmatávat, prohlížet a opakovaně číst. Číst potichu i nahlas – sobě i dětem. Jen si zkuste, jak krásně se čte nahlas! Můžete si i napsat diktát, chcete-li... „Husa má na pysku lysku."
Petr Borkovec, Andrea Tachezy: Diktáty / Běžíliška, 2025
