Než jsme se v nastalé situaci zorientovali a přijali nezbytná opatření, objevovaly se nové kočičí tváře se samozřejmostí sobě vlastní v podstatě každý druhý den. Nakonec se počet ustálil na přijatelných třech kusech a hned nato vyšel v Hostu Kočičí dům. Musela jsem se smát - není to poprvé, co se příběh z knihy v určitém bodě prolnul s mým životem a já mám tyhle malé synchronicity moc ráda.
„Žila byla jedna bába a ta nesnášela kočky." Příběh otvírá legrační obrázek koček nechápavě zírajících na zákazy jejich vstupu zdobící branku před setmělým domem. Blik, ve dveřích se rozsvítí a rozzlobená bába s koštětem si to s nimi jde vyřídit, jenže - kde jsou? Začíná groteska s kočičí hrou na schovávanou.
Jsou všude, ale bába je nevidí, jen si na ně stěžuje a na dědka „kočkomila" taky. Malý čtenář si dosyta užívá objevování vtipných detailů a více či méně zamaskovaných nezvaných kočičích nájemníků, větší čtenář si pomyslí cosi o zlobě, která lidem znemožní vidět i to, co mají doslova pod nosem. Ale oba jsou s každou další stránkou víc a víc zvědaví na toho dědka. Kde je?
Zlom přichází (doslova) uprostřed knihy, kdy se s dalším bábiným výlevem na světlo dostane i tíživá vzpomínka a najednou pochopíme, proč se tak zlobí. Dědek už tu není. Možná mu tisíckrát říkala Dědku jeden bláznivá, nelez furt za těma kočkama, krmíš je u silnice, ještě tě něco přejede, a přesně to se stalo. Porazil ho opilý řidič. Pro malého i velkého čtenáře je to silný moment: „To je smutný, že jo?" ujišťovala se při společné četbě pětiletá neteř a přitulila se blíž. Chvíli jsme si povídaly o tom, že něčí nepříjemné chování může mít skrytou příčinu. Že za vztekem obvykle čeká ve frontě smutek. A že život je křehký, ale pokračuje dál.
A tak společně otáčíme na další stránku. I bábin život jde dál, a s tím, jak postupně zapomíná nejdřív cestu domů, pak to, že nemá ráda kočky a nakonec i svůj žal, se do knihy vrací humor a smíření.
Malý čtenář se v závěru nevinně kochá roztomilým obrázkem spokojené báby v kočičím pelíšku, velkému čtenáři možná trochu zatrne při představě vlastního odcházení. I toto téma se dá nad knížkou opatrně naťuknout.
Strach z osamělosti a ztráty soběstačnosti na konci života je v naší stárnoucí společnosti beztak potřeba více reflektovat, tak proč si nevzít na pomoc něžnou a hravou kočičí symboliku taiwanské tvůrčí dvojice, spisovatele Chih-Hao Yen a ilutrátorky Hui-Yin Hsueh, kteří v konečném vzdání se kontroly nad vlastním životem vidí i jakousi formu úlevy: „A jak bába zapomínala víc a víc, zapomněla i to, že je bába. ... Stala se z ní úplná kočka, klidná a spokojená."
Yen Chih-Hao, Hsueh Hui-Yin: Kočičí dům / Host, 2026
Překlad: Zuzana Li
