Když jsem knihu brala do ruky, oslavné řeči na obálce jsem brala s rezervou a nečekala od ní víc než young adult s drogovou tematikou. Potřebovala jsem ji pročíst, abych zjistila, jestli nemá potenciál přitáhnout ty z dospívajících, kteří po knize běžně nesáhnou.
Po pár stránkách pochybování, že to zvládnu bez slovníku (který jsem však v knize brzy našla, díky!), jsem se odvážila vstoupit na cizí svrchované území a přidat se ke čtveřici obávaných „kárečků" z východního Osla a „felili sme na lavičce v kruhu na valkyrie plass a měnili kradený pivka za balenky a historky vod alkáče, marco drtil fumo, a arjan žmoulal filtr a jonas se zašklebil po velkým srknutí tekutýho éčka, ten alkáč se menoval steinar a měl červenej rypák a byl skoupej na slovo, ale teď votevřel pusu a zeptal se jonase, proč do sebe sype ty sračky, a to se jonas musel zamyslet, nakonec řek, kvůli bolesti, a steinar řek, žiješ čéče, na to není žádnej lék"
Mix příšerných, vtipných, dojemných i banálních zážitků na stránky knihy po troškách „postuje" Oliverovo alter-ego Ivor, příběh se energicky valí vpřed a pouliční slang slepený z drogové hantýrky a cizokrajných jazyků, kterými tihle „gangstas" vládnou, nenechá nikoho na pochybách, že tohle je JEJICH svět.
Svět na okraji, kam se na konci základky propadli, o který společnost nestojí a který nestojí o ni. Na ulici bych tuhle partičku s obavami obešla obloukem, v knize jsem si ke každému z nich vytvořila vztah. Nechali mě skrz jejich vulgární řeči a násilné chování zahlédnout citlivost, která tam někde pořád ještě je. „říkáme máti, abysme nemuseli říkat mamka, máti nás sere, namísto mamka má strach, mamka má strach vo mě"
Velký podíl na čtivosti a působivosti textu má překladatel Václav Křenek. I on touto knihou debutuje a přes své mládí přiznává, že „to nebylo nic jednoduchého, sám jsem si při tom připadal tu a tam dost staře. Hodně mi pomohlo poslouchat spoustu norského i českého (v mnoha případech ne moc dobrého) rapu." Ostatně v doslovu knihu přiléhavě nazývá rapovým románem a děj užitečně zasazuje do místních reálií: „...přestože v Norsku na rasistu člověk nenarazí, o rasismus všedního dne zakopává takřka na každém rohu."
Oliver Lovrenski si myslel, že se nedožije sedmnácti. Mýlil se a protože to bylo levnější než psycholog, začal tou dobou psát knihu, která je na jeho zážitcích částečně založena. Drsné prostředí nechtěl oslavovat, ale autenticky zachytit, že i tady narazíte na dobré věci, jako třeba bratrské přátelství, které pomáhá přežít, ačkoli zároveň ztěžuje cestu ven.
V rozhovoru pro Soundvenue.com nabízí odpověď pro ty, kdo se ho teď ptají, jak přimět mladé lidi – a kluky především - ke čtení: „To je nejlepší způsob, jak se stát nebezpečným, totiž že budete někým, kdo se dokáže postavit sám za sebe, protože umí komunikovat. A takoví mladí kluci chtějí být."
Oliver Lovrenski: Když nám bylo míň / Paseka, 2024
Překlad: Václav Křenek
