CHLAPEC, KTERÝ VIDĚL VE TMĚ se v Lotyšsku stal bestsellerem a dočkal se divadelního i filmového zpracování. Český překlad Anny Sedláčkové nyní zpřístupňuje tento výjimečný příběh i domácímu čtenářstvu. Knihu jsem přečetla dvakrát po sobě, a to běžně nedělám.
Hlavní hrdina Jēkabs se narodí nevidomým rodičům. Jako jediný vidoucí v rodině dospívá předčasně – od útlého věku se stává „očima domácnosti“ a nese zodpovědnost, která běžně patří dospělým. Sledujeme ho od předškolních let až do dospělosti; kapitoly jsou číslovány podle jeho věku a každou uvozuje promluva matky.
Právě tyto pasáže patří k nejsilnějším: matčin hlas odhaluje deprese, traumata z dětství stráveného v internátě pro nevidomé i pocuchané vztahy s vlastními rodiči. Vůči synovi bývá citově nedostupná a přehnaně přísná. Otec naopak zůstává spíše pasivní, byť v několika klíčových chvílích sehraje pro Jēkabse důležitou roli.
Navzdory těžkým tématům kniha nepůsobí bezútěšně. Vyprávění je vedené dětským hlasem, jazyk je prostý a pohled na svět místy až úsměvný. S každou kapitolou vypravěč dospívá, chápe více souvislostí a text se tomu přirozeně přizpůsobuje. Budete mít pocit, že vám příběh vypráví chlapec, který vám roste před očima – a není výjimkou, že se nad jednou stránkou smějete a nad další pláčete.
Jēkabs prožívá přátelství, první lásku i chvíle svobody. Čím víc se ale noří do vlastního života, tím bolestnější je to pro jeho mámu. Postupně se ukazuje, že román není jen příběhem ze světa nevidomých, ale především vyprávěním o přestřižení pupeční šňůry mezi dítětem a rodičem. Dítě, které bylo od mala zatíženo nadměrnou odpovědností („…jsem ve svých patnácti unavený z té neustálé zodpovědnosti!“), si bere právo na vlastní existenci. A to je sice přirozený, ale bolestivý proces.
Nejzávažnější tu nakonec podle mě není samotná ztráta zraku, nýbrž neschopnost vidět a slyšet vlastní dítě v přeneseném smyslu. Kniha ukazuje, jak křehká je hranice, kdy mezi rodičem a dítětem může vzniknout propast, a zároveň připomíná, že od lidí se speciálními potřebami nelze očekávat neustálý optimismus, pokoru a vděčnost. Jejich každodennost bývá plná temných období, zvlášť pokud jim společnost a stát neposkytují dostatečnou podporu.
Po dočtení knihy jsem měla spoustu myšlenek, které se mnou zůstávaly ještě dlouho. Je to nesmírně uvěřitelně napsaná kniha o dospívání a rodičovství, která osloví mladé čtenáře od čtrnácti let i dospělé. Rasa Bugavičute-Pēce dokazuje, že silné a univerzální příběhy vznikají i mimo hlavní proudy světové literatury.
Rasa Bugavičujte-Pecē: Chlapec, který viděl ve tmě / Mystery Press, 2025
Překlad: Anna Sedláčková
