Knihu Piráti z ledového moře jsem četla mnohokrát, a přesto, že je to kniha pro menší děti, ráda si ji přečtu i teď. Vypráví o dvou sestrách, z nichž mladší Miki unesou piráti, a nutí ji, jako spoustu dalších dětí, pracovat v dole. Starší Siri se rozhodne, že to tak nenechá a vydá se sestřičku zachránit. Příběh je emocionální, čtivý a napínavý. Vybrala jsem si ho, protože se mi vybaví vždycky, když se řekne oblíbená kniha z dětství.
Člověk si možná řekne, že to je trochu klišé, nebo že to vlastně nic neznamená, ale já zastávám názor, že knížky, co máme rádi jako děti, jsou ty nejdůležitější, protože nás nějakým způsobem formují, a to tahle rozhodně udělala. Ukázala mi, jak Siri překonala svůj strach, jak dobro nakonec zvítězilo nad zlem a mnoho jiného. Důležitá pro mě byla i tím, jak se Siri nakonec rozhodne pro záchranu všech dětí, nejen Miki.
Co na ní oceňuji asi nejvíce je chytlavost děje, popisy prostředí a napjatá atmosféra. Představit si, jak svět okolo vypadá, je tu naprosto přirozené, a i když příběh znáte, dokáže vám zatajit dech. Do postav se dokážete vcítit, především do hlavní hrdinky. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je napsat chytlavý děj, představitelné prostředí nebo dobrý dialog. Další z věcí, které se mi na knize líbí, je i to, jak je napsaná z pohledu hlavní hrdinky. Pocity holčičky, která není o moc starší než ostatní děti, pro které se ale stane zachráncem a hrdinkou, jsou skvěle napsané a dotvářejí atmosféru celého příběhu.
Barvité popisy z jejího vyprávění hezky odpovídají pohledu dítěte. Zároveň je příběh i drsný a některé pasáže smutné, když v podstatě prožíváte utrpení dětí a to, jak umí být kruté, když jim jde o život. Taky je na příběhu zajímavé, jak je pokládán za fantasy, ale přitom ukazuje něco, co se děje i v běžném životě. Myslím, že to nemá za úkol děti vystrašit, ale má je varovat před podobnými hrozbami, které se dějí ve světě.
Na ukázku jsem vybrala pasáž, která podle mě krásně vystihuje celou knihu. Odhodlání a odvaha hlavní hrdinky provázejí celý příběh a tady je vidět, jak je rozhodnutá zachránit všechny děti z dolu, nejen svojí mladší sestřičku, pro kterou původně přišla, ale i ty, kteří se k ní předtím nezachovaly hezky. Uvědomuje si, že žádné z dětí si nezaslouží trpět prací, na kterou si už za tu dobu v dole stačily zvyknout, a to, že končí, je pro ně jako zázrak.
Zároveň tu vystupuje její mladší sestra Miki, kterou Siri chrání, jak jen může. Tady Miki působí jako ta malá vyděšená holčička, pro kterou ale to, že ji starší sestra uklidní, znamená, že je všechno v pořádku. Je tu vidět bída, ve které děti žijí, a to, že zpočátku Siri vlastně nevěří. Ale taky dětská naděje, že přes všechno, čím si prošly, každý den doufaly, že se jednoho dne vrátí zpátky domů:
Otevřeli jsme dveře velké budovy, té, která připomínala špatně stlučený přístavní sklad. Oheň v ohništi už dávno uhasl – a na postelích sedělo dvacet přikovaných dětí a třáslo se zimou.
„Siri!" zvolalo jedno z nich a rozesmálo se.
Rozběhla jsem se k Miki a objala malé vyhublé tělíčko.
„Bála jsem se," řekla a přitiskla mi tvář na prsa. „Slyšeli jsme rány."
Zasmála jsem se a sevřela ji ještě pevněji.
„Už se bát nemusíš," odpověděla jsem. „Pojedeme domů." Pak jsem zvolala tak nahlas, aby mě uslyšely všechny děti z dolu, černé jako uhel: „Všichni pojedou domů!"
Hodila jsem svazek klíčů Fredrikovi. Trvalo mu dost dlouho, než našel ty správné klíče, a zatímco vysvobozoval děti z železných okovů, pomalu se začaly otáčet k sobě navzájem a něco si šeptat. Myslela jsem si, že budou jásat a křičet radostí, až se to dozvědí – ale teď jsem pochopila, že svoboda je pro ně něco tak velkého a nepochopitelného, že to nedokážou pochopit okamžitě.
„Bělohlav je mrtvý," dodala jsem. „Umřel před několika hodinami a žádné další uhlí do přístroje není potřeba."
Děti si začaly šeptat ještě vzrušeněji, šeptaly si a šeptaly a šeptání se začalo měnit v bublání, v klokot.
„To ty jsi ho zabila?" zeptal se někdo.
„Ne," odpověděla jsem.
„A kdo tedy?"
„Vlčice."
Další šeptání, šustění a chřestění řetězy. Děti pomalu chápaly, že už nejsou Bělohlavovými otroky, začaly být netrpělivé a posouvaly postele sem a tam.
„A co Holubice?" řekl někdo.
„Holubice se stala kapitánkou Sněžného havrana a odveze vás domů. Doufám jen, že si všichni pamatujete jméno ostrova, ze kterého pocházíte."
(...)
Děti volaly jedno přes druhé, odkud jsou, ze kterých ostrovů je unesli a přinutili pracovat v dole. Žádné z nich jméno svého rodného ostrova nezapomnělo, protože všechny se tam den co den toužily vrátit.
(str. 233-234, upraveno)
Frida Nilsson: Piráti z Ledového moře / Portál, 2016
