Do příběhu z Žirafího ostrova nás ve své úspěšné prvotině zvou sestry Chanfreau, starší Amanda jako ilustrátorka a mladší Sofia jako vypravěčka. Modřuchy, frytembláky nebo otrávníčky se to v něm jen hemží (i díky nápaditému překladu Marie Voslářové), všechny váhající však můžu ubezpečit – svět je to vybudovaný zručně a pečlivě, nikde se nepropadá ani nehroutí.
To ale neznamená, že se nám před očima neproměňuje. Hodně totiž záleží na tom, čí oči se na něj dívají. Pokud jsou to oči devítileté Vegy nebo jejího dědečka, kterému agenti v bílých pláštích pravidelně dávkují léky proti neviditelnosti, připravte se na jízdu (třeba sůšomobilem).
Když se na svět dívá Vežin tatínek, docela to připomíná ten náš, všední, ve kterém by Vega asi dostala nějakou nálepku nebo rovnou diagnózu. A jak by ho viděla Vežina maminka?
To se neví, protože o mamince se zarputile mlčí. Když tatínkovi do života vstoupí krásná Viola, Vega se zděšením pozoruje šířící se chlad a námrazu, která se už už natahuje i po tatínkově srdci a rozhodne se maminku najít.
Kam se vydat napoví dopis z Pevniny, tak vřelý, až na zasněženém stole vytaje kolečko – mimochodem způsob, jakým autorka popisuje intenzitu Vežina prožívání, mě opravdu bavil. Kamarád Nelson z jiného okraje spektra, sršící energií, humorem a neuvěřitelnými znalostmi (nejen) o zvířatech, pak dodá Veze k dobrodružné cestě odvahu a detektivní know-how.
Rozuzlení odehrávající se v prostředí cirkusu, ve své výstřednosti tolerantnímu ke světům všech zúčastněných, přináší maminek dokonce několik a důležitý bonus k tomu – Vega se poprvé učí se svým darem nevšední vnímavosti zacházet. S blížícím se koncem příběhu klíčové dospělé postavy neodolají pokušení vysvětlit Veze/čtenáři své činy a motivy, aby do sebe všechno hezky zapadlo. Malá Marci by asi byla spokojená, ta dnešní si ale v knize víc užila momenty, kdy se slova mihotají jako hejno motýlů a dotknou se něčeho podstatného jen tak mimochodem.
Sofia Chanfreau, Amanda Chanfreau: Žirafy mají velikánské srdce / Host, 2024
Překlad: Marie Voslářová
