Přestože spolu Finlay a Banjo nejsou už tři roky v kontaktu, jejich minulost je silně propojená – jako spolubydlící v dětském domově si vytvořili hluboké, intimní přátelství. Jeden druhému byli oporou v těžkých chvílích, dokud nedošlo k události, která je rozdělila.
Flashbacky pomáhají čtenáři pochopit příčiny jejich současného emocionálního uzavření. Je jasné, že aby se kluci mohli uzdravit, potřebují odpustit sobě navzájem, a především sami sobě. Budete jim držet pěsti, aby své cesty dokázali zase spojit.
Absence lásky formovala jejich vnímání vztahů a sebe sama. Oba chlapci si nejsou jisti, jestli dokážou milovat nebo být milovaní. V každodenních situacích narážejí na hluboce zakořeněné pocity nehodnosti: „Banjo si nemyslí, že někdy bude mít děti. Vztek na jeho rodiče, ta nahromaděná bolest, v něm neklidně číhá a čeká, až z něj bude moct něco utvořit. Až z něj udělá špatného člověka."
Sledujeme, jak odvážní, a přitom křehcí jsou v momentech, kdy se pomalu začínají otevírat lidem kolem sebe a lásce. Touha po uzdravení je naštěstí silnější než strach. McDonald se ve svém románu nevyhýbá temnostem, zároveň příběh prostupuje lidskost, útěcha a víra v možnost změny, ať je naše minulost jakkoliv bolestná.
Specifické výzvy, kterým děti vyrůstající mimo tradiční rodinné zázemí čelí ještě i v dospělosti, se v knihách často neřeší. Kluci z Glasgow tak mohou rezonovat v těch, kteří zažívají něco podobného, jiným zas umožní nahlédnout, jaké překážky musejí tito mladí lidé překonávat a že jejich jednání, pro nás snad někdy nepochopitelné, má své pochopitelné příčiny. Doporučuji čtenářům od 15 let.
Margaret McDonaldová: Kluci z Glasgow / Host, 2025
Překlad: Agáta Hamari
