Doma to Katka moc dobré nemá: starší brácha si ji dobírá, máma je na všechno sama a s dceřinou nemocí si neumí poradit. Jejich komunikace situaci jen zhoršuje. O to důležitější je postava Mari, kterou bych přála potkat každému, kdo se cítí divně, osaměle, nedostatečně.
Chce se s Katkou kamarádit a nenechá se odradit ani jejím odmítavým přístupem. A to je hrozně důležité – často právě ti, kteří jsou vůči světu zabalení v neprostupném kabátku, potřebují nejvíc pozornosti. S Mari je navíc sranda, mnohokrát nás rozesmála.
Otevřený závěr mi připadá zcela adekvátní, i když chápu, že ne každému bude po chuti. Jakmile jednou spadnete do mentální anorexie, nikdy není vyhráno – ani když to momentálně vypadá dobře. Plnotučný happy end by tu nevyzněl uvěřitelně.
Jak se nám kniha četla? Začátek vtáhl i patnáctiletého syna – přijímačky na střední školu jsou aktuální i u nás. Jakmile se ale příběh stočil k poruše příjmu potravy, už to nevydržel. Nechápal, proč Katka hubnutí „řeší takhle blbě“, vždyť přece stačí upravit stravu a hýbat se (jenže sport Katka nesnáší). Stránky plné úvah o tom, jestli si dá k snídani jogurt, nebo raději nic, na něj byly příliš a od čtení odešel.
V průběhu dalších dnů se k nám ale vždy na chvíli připojil s otázkou: „Jak na tom je?“ nebo „Kolik teď váží?“ Nebylo mu to jedno. A pak se čtené potkalo s realitou. Po pádu na snowboardu strávil syn noc na dětské JIP, kde ležela i dívka s mentální anorexií. Doma pak vyprávěl, jak ji sestřičky nešikovně nutily do jídla: „K snídani jsme měli rohlíky a taveňák, to ona přeci vůbec nemůže sníst…“ Tenhle moment mi přišel silný a znovu se ukázalo, jak knihy mohou posilovat naši vnímavost a empatii.
Dcera naopak poslouchala, ani nedutala. Komentovala jednání maminky, která Katku ve chvílích, kdy už si nevěděla rady, vydírala jídlem („Sněz to, anebo volám tvý doktorce.“). „Proč jí to pořád říká? Má tam s ní jít hned!“ Vedly jsme hovory o dospívání – třeba o tom, že jsem si i já propichovala uši jehlou. Druhý den mi říká: „Víš, co mě napadlo? Kdyby sis propíchla ucho spínacím špendlíkem, už si ho tam potom můžeš nechat a máš ho jako náušnici!“ (Bingo!)
Podtrženo, shrnuto: Katka vás nenechá chladnými. Můžete s ní soucítit, může vás rozčilovat – a to je skvělé. Znamená to, že příběh jen tak neprotekl, ale dotkl se vás a vyvolal emoce. Před Petrou Soukupovou znovu smekám. Její autenticky vykreslené postavy, psychologie, dialogy i práce s jazykem mě strašně baví. Zkrátka jí to celé „žeru“ a další knihu, ať už bude pro děti, dospívající nebo dospělé, si rozhodně nenechám ujít. (Zajímalo by mě třeba, jak se má a co dělá Jirka – čtvrtá postava z „divných dětí“.)
Knihu tentokrát neilustrovala Nikola Logosová, ale Max Baldýnský. Změna mi nevadí – nakladatelství Host opět sáhlo po výtvarníkovi, jehož styl s příběhem dobře ladí, a možná i díky ilustracím se nám "Katka" dostává pod kůži ještě o kousek hlouběji.
Petra Soukupová: Katka už nebude divná / Host 2025
Ilustrace: Max Baldýnský
