Josef Jungmann, jazykovědec a překladatel. Jiří VI., státník a řečník. James Earl Jones, herec. Emily Blunt, herečka. Ed Sheeran, zpěvák a skladatel. Tomáš Hudák, komik a moderátor. Ti všichni se v dětství, někteří i po celý život, potýkali s koktavostí. Jak je ale z tohoto výčtu patrné, zadrhávání v řeči rozhodně nevylučuje mimořádné jazykové schopnosti...
Své o tom ví také kanadský básník Jordan Scott, který na základě vlastního příběhu napsal knížku pro děti HOVORÍM AKO RIEKA, kterou letos vydalo slovenské nakladatelství E.J. Publishing. Mám z toho velikou radost, považuji ji totiž za mimořádnou.
Hlavní postavou je chlapec, kterému některá slova váznou v krku a odmítají vyjít ven tak, jak by si přál. Ve škole se raději drží stranou, sedává vzadu a doufá, že nebude muset promluvit před ostatními. Zvlášť těžký den, kdy se mu nedaří říct to, co potřebuje, vyústí v okamžik, který se stane klíčovým pro celý příběh.
Jeho tatínek ho vezme k řece. Pozorují její proud, víry, bubliny i místa, kde voda naráží na překážky a hledá si cestu dál. Otec synovi řekne, že mluví jako řeka. Na první pohled možná zvláštní přirovnání, které však chlapci pomůže podívat se na sebe jinak. I řeka má svůj vlastní rytmus. Ne vždy plyne klidně a hladce, přesto neztrácí svou sílu ani krásu. A tak se chlapec začíná učit přijímat způsob, jakým mluví.
Na knize mě velmi oslovuje, že nenabízí žádné zázračné řešení. Koktání nezmizí a chlapec se nepromění v někoho jiného. Mění se však jeho pohled na vlastní odlišnost. To, co dosud vnímal jako překážku a zdroj studu, začíná chápat jako součást sebe sama.
Neméně báječné je, že samotné slovo „koktání" se v knize ani jednou neobjeví. Vůbec to není potřeba. Autor dokázal jeho podstatu přiblížit prostřednictvím pocitů a obrazů tak přesvědčivě, že není nutné nic pojmenovávat přímo.
Právě v tom podle mě spočívá jedna z největších předností knihy. Nejde o titul, který by měl pouze vysvětlit určitou diagnózu nebo dětem předat poučení o toleranci. Ano, může být důležitá pro děti, které samy zadrhávají v řeči, její poselství je ale mnohem širší. Je to kniha pro každé dítě, které se někdy cítí ztracené, osamělé nebo má pocit, že nikam nezapadá.
Pro dospělé čtenáře je kniha jemnou připomínkou toho, jak důležitá je naše reakce ve chvíli, kdy dítě prožívá něco, čemu samo nedokáže porozumět nebo s čím se neumí vypořádat. Někdy není třeba nabízet radu ani hledat okamžité řešení. Stačí být nablízku, naslouchat a pomoci mu objevit nový pohled na svět i na sebe sama.
Och... A to jsem ještě nezmínila ilustrace! Panečku, to je prostě něco. Jak umí Sydney Smith (mimochodem držitel Ceny Hanse Christiana Andersena) pracovat se světlem! Ty prosvítající uši, odlesky na vodní hladině, slunce vykukující zpoza stromu, které vás i namalované přinutí přimhouřit oči. A pak třeba ta dvoustrana ze školní třídy. Na jedné straně vidíme jasný, ostrý pohled chlapce na třídu z její zadní části. A pak se všechno rozpije a rozostří ve chvíli, kdy se učitel chlapce na něco zeptá, celá třída se otočí a dívá se na něj. Úplně cítíme jeho stud a bezmoc, touhu se vypařit. „Ústa mi nefungujú."
Moc děkuji milé Janě H. Hoffstädter, že knihu ve svém nakladatelství vydala, a navíc jí věnovala takovou péči i v závěrečných částech. Najdeme tu doslov Tomáše Hudáka, který má se „zajakávaním" vlastní zkušenost, a také praktické tipy, jak komunikovat s lidmi, kteří se v řeči zadrhávají, nebo na co by měli rodiče u svých dětí dávat pozor a kdy se případně obrátit na logopeda. Doslov ani tipy pro rodiče dětem číst nemusíte, ale vy je rozhodně nevynechejte.
Jordan Scott, Sydney Smith: Hovorím ako rieka / E.J. Publishing, 2026
