Rozenn Brécard vytvořila svoji první autorskou knihu po přestěhování do Bretaně, a do přímořského prostředí zasadila i příběh o dvou dětech, které na stránkách knihy prožívají svůj záškolácký den. Den plný bezstarostnosti, radosti a výbuchů smíchu, ale také váhání, pochybností a mlčení. Na jejích ilustracích vzniklých technikou kvaše se děti jako živé, barevné skvrnky pohybují na pozadí monochromatické krajiny.
Podobně svou nečekanou přítomností narušují zaběhané pořádky malého městečka a žádný dospělý, kterého potkají, si neodpustí otázku, která je nejdřív uvádí do rozpaků, ale pak už si z ní dělají prostě jen legraci: „Čus děcka. Dneska není škola?" „Ne, spolkla ji obří velryba! Hahaha!"
Věrným druhem při bezcílném putování se jim stane pes, který při pohledu na rozverné děti neodolá volání svobody a i s vodítkem uteče za nimi. Dozvíme se o něm hlavně to, že smrdí, jak děti mnohokrát láskyplně zopakují: „Seš roztomilej, ale trochu smrdíš." „Ty teda smrdíš!" „Ten pes ale smrdí." „Tak se měj, smráďo."
Text vytištěný verzálkami je přívětivý pro začínající čtenáře, ale kniha rozhodně není jenom pro ně - naopak, dětem, které s povinnou školní docházkou už nějaký ten pátek mají co do činění, se otvírá více vrstev k přemýšlení a vztahování se k zdánlivě jednoduchému příběhu.
Den se chýlí ke konci, pes se vrátí ke své paničce a děti domů. „Tak co, děti, jaké jste měly pondělí?" „Normálka." „Ale... kde máte tašky do školy?" Žádné morální poučení se nekoná, jen skvělá přihrávka na další otázky. Co bylo dál? Dokázaly říct pravdu? Co na to rodiče? O co všechno přišly dnem za školou? A co všechno viděly, zažily a naučily se právě díky němu?
Rozenn Brécard: Za školou / Labyrint, 2024
Překlad: Ondřej Kavalír
